Jako malá holčička jsem si moc ráda prohlížela knihy. A to i dědečkovi knihy. Můj děda měl opravdu velkou dřevěnou knihovnu. A byla to úplně krásná velká knihovna, která nebyla žádná dřevotříska, ale bylo to kvalitní pevné tmavé dřevo. Taky jsem si řekla, že v budoucnu taky budu chtít mít takovou jednu velkou knihovnu. Navíc stejně mě bavilo čtení, protože dědeček mě naučil číst už ve čtyřech letech. A v pěti letech jsem uměla opravdu geniálně číst, že bych strčila do kapsy klidně i nějakého druháka na základní škole. A tak jsem si řekla, že se zeptám dědečka, kde tak velkou knihovnu pořídil, protože jsem měla v plánu si taky opravdu spoustu knih pořídit, které samozřejmě nechci mít někde hozené na zemi. Mé knihy si zaslouží taky velkou krásnou knihovnu, která toho vydrží opravdu hodně, protože můj dědeček mi řekl, že kvalitní knihovna by měla unést alespoň sto kilo.

A nevím jak vy, ale mě to zdálo opravdu až moc. Já totiž bydlím v bytě, takže vůbec nevím, jak bych takovou knihovnu tady měla. Protože dědeček měl tak velkou knihovnu, že mu to zabralo více jak půlku obývacího pokoje. Naštěstí to naší babičce ale nevadilo. Babička měla pro dědečkovu zálibu v knihách opravdu velký respekt a taky dědečka chápala, že je to jeho koníček.

Můj děda totiž byl dříve vysokoškolským učitelem. Takže pokud by vás to zajímalo, můj děda byl velice vzdělaný člověk a taky rád vzdělával ostatní. A já jsem byla takový jako jeho pokusný králík. Na mě vždycky zkoušel všelijaké učební postupy a vždycky mu to vyšlo. A možná taky právě díky dědečkovi jsem studovala dvě vysoké školy. Vzdělání je prý základ života a základ úspěchu. Tohle mi kladl na srdce velmi často můj dědeček a já s ním souhlasím. Bohužel už není mezi námi, ale stále na něj s láskou vzpomínám a věřím, že by byl na mě moc pyšný.